upíří deníky

11.
Elena sledovala, jak panu Smallwoodovi odletěla puška do trávy. Vychutnávala si výraz na jeho tváři, když se otočil a hledal, co to bylo. A pocítila odkudsi z osvětleného kruhu záblesk Damonova souhlasu, intenzivního a žhavého jako pýcha vlka na první kořist vlčete. Ale když uviděla Stefana ležet na zemi, zapomněla na všechno ostatní. Doběla rozžhavená zuřivost ji připravila o dech. Přiskočila k němu.
„Hned přestaňte, všichni! Zůstaňte stát na místě!“
Ten výkřik k nim doletěl spolu s kvílením pneumatik. Auto se přetočilo skoro do protisměru, když zahýbalo na školní parkoviště a zuřivě b... číst dál

Začíná se rozjíždět číst dál

Asi půl knížky za jediný den, to de číst dál

8.
Co to? Uf, to seš ty!“ Bonnie sebou vyděšeně škubla, když ucítila dotek na rameni. „Vyděsil jsi mě k smrti. Vůbec jsem tě neslyšela přicházet.“
Budu si muset dávat větší pozor, uvědomil si Stefan. Za těch pár dnů, co nechodil do školy, si odvykl pohybovat se jako lidé a vrátily se mu návyky bezhlučného a dokonale kontrolovaného pohybu šelmy. „Omlouvám se,“ řekl a vydali se spolu chodbou.
„V pohodě,“ pokusila se Bonnie o statečnou nonšalanci. Ale zrazoval ji rozšířený a poněkud strnulý pohled v očích. „Co tu vlastně dneska děláš? Šly jsme dneska ráno s Meredith kolem penzionu zkontrolovat... číst dál

7.
Ke spolupráci na čem?“ zeptala se Meredith.
„To vám vysvětlím později. Ale nejdřív bych chtěla vědět, co se dělo ve městě od té doby, co jsem… odešla.“
„Mno, hlavně hysterie,“ odpověděla Meredith a zvedla obočí. „Tvoje teta Judith byla dost mimo. Měla halucinace, že tě viděla – akorát, že to nebyly halucinace, viď? A vypadá to, že se s Robertem na čas rozešli.“
„To vím,“ potvrdila Elena stručně. „Pokračuj.“
„Ve škole jsou všichni nešťastní. Chtěla jsem mluvit se Stefanem, zvlášť když jsem začínala mít podezření, že nejsi doopravdy mrtvá, ale nebyl ve škole. Matt tam byl, ale něco je s ní... číst dál

mám pro Vás další kapitolku číst dál

5.
To je doktor Feinberg, pomyslela si divoce Elena a pokusila se otočit a zároveň se vtisknout co nejhlouběji do stínů. Ale nespatřila mrňavou nosatou postavu doktora. Uviděla tvář s rysy jemnými jako z řeckých mincí a medailonů – a ztrápené zelené oči. Čas se na okamžik zastavil a pak už byla Elena v jeho náručí.
„Ach Stefane, Stefane…“
Cítila, jak jeho tělo strnulo ohromením. Držel ji mechanicky, zlehka, jako by byla cizí osoba, která si ho s někým spletla.
„Stefane,“ zašeptala zoufale a zabořila mu tvář do ramene, ve snaze vyvolat nějakou reakci. Jestli ji zavrhne, neunese to; jestli ji... číst dál

4.
Něco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.
„Proč jsi mě stáhnul dolů?“ dožadovala se Elena vysvětlení.
„Proč jsi nezůstala tam, kde jsem ti řekl?“ odsekl.
Zuřivě zírali jeden na druhého. Pak cosi odvedlo Eleninu pozornost. Nahoře pokračovaly výkřiky doprovázené nyní i údery o sklo. Damon ji postrčil blíž k domu, kam nebylo shora vidět.
„Vypadneme z toho randálu,“ prohlásil rozmrzele a vzhlédl. ... číst dál

3.
Elena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.
„Tyhle dveře by měly být zamčené,“ poznamenal Matt, když se Stefan natáhl po vypínači.
„Taky byly,“ odpověděl. Nevěděl, co ještě říct, aby Matta připravil na to, co přijde. Ještě nikdy se záměrně neodhalil před člověkem.
Tiše stál, dokud se Matt neotočil a nepohlédl na něho. Místnost byla studená a tichá a zdálo se, že v ní ztěžkl vzduch. Chvíle ticha se protahovala a Stefan sledoval, jak se Mattův výraz zvolna mění: otupění žalem vystřídal zma... číst dál

2.
Stefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. „Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít.“
Damon na něj ani nepohlédl. Přivřenýma očima soustředěně pozoroval Elenu. Stále ještě klečel a držel ji za bradu. „To už říkáš potřetí a mě to začíná unavovat,“ odpověděl tiše. Byl rozcuchaný z boje a stále trochu oddechoval, ale už nabyl rovnováhy a sebekontroly. „Eleno, zabil jsem tě?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Elena a propletla své prsty s jeho. Začínala být netrpělivá. O čem se to tu vlastně pořád ba... číst dál

1.
Elena vyšla na mýtinu.
Cáry podzimního listí pod jejíma nohama zamrzaly do bahna. Zešeřilo se, a ačkoli už bouřka ustávala, v lese bylo citelně chladněji. Elena však zimu necítila.
Ani tma jí nevadila. Zorničky se jí široce otevřely, aby dokázaly vnímat částečky světla, pro lidské oko nepostřehnutelné. Viděla dva bojující stíny pod velikým dubem docela zřetelně.
Jeden měl husté tmavé vlasy, které mu vítr čeřil jako rozvlněné moře. Byl o něco vyšší než ten druhý, a ačkoli mu Elena neviděla do tváře, věděla, že má zelené oči.
Druhý z nich měl také tmavou kštici, ale jeho vlasy byly jemné a... číst dál

Ahoj, mám pro Vás další knihu, doufám, že se Vám bude líbit. číst dál

Haloooo, číst dál

číst dál

Dneska si říkate, že jsem se trochu víc rozepsala, co? číst dál